Jak jsme byli na Velkém Rozsutci v Malé Fatře
29.07.06 · Kučíci
Během pracovně volných dnů počátkem července do Havířova dorazili Suchánci a Kraťas. A jelikož JirkaS. dostal od ženy a čerstvého potomka jednodenní „volno“ a my s Ondrou jsme měli prázdniny, byli jsme se podívat na kus hezkých kopců na Slovensku.
Auto jsme nechávali na placeném parkovišti (kde po nás ale nikdo nic nechtěl) ve Štefanové, odkud jsme vyráželi nahoru na horu „po svých“. Jak je mi poslední dobou podobné, cesta se již v počátku neobešla bez drobného kufru, nicméně jsme si díky tomu ušetřili část výstupu ve stádu s ostatními tůristy a do sedla Medziholie jsme dorazili v docela dobrém čase.
Zajímavější částí se ukázal samotný výstup na Velký Rozsutec. Zástupy výstupuchtivých nebezpečné nebyly, přeci jen jsme postupovali podobným směrem. Horší to bylo s těmi, kteří již vrcholu dosáhli a v době našeho výstupu prahli po něčem jiném, lepším (pivo, víno, párky, spánek, voda,…), a tak sestupovali. Tyto jsme museli míjet – občas jsme balancovali na žbrdlení žebříků, na viklajících se lokrech, občas jsme jen tak levitovali. Naštěstí se nikdo nepokoušel o oblíbený „hod šutrem na cíl“.
Pročež i my jsme se mohli nakonec podívat téměř z vršku – posledních pár metrů jsme obětovali, po vzoru horolezců v Himálaji, abychom nerušili poklidný odpočinek Jánošíkův, jakožto i ostatního malofatranského božstva. Ale především to na samotném vršku vypadalo jako na Bazalech, když Baník vyhrál ligu…
A když jsme se dostatečně vynadívali na okolní kopečky (od Lysé hory v Beskydech po hřeben Západních Tater), vydali jsme se na cestu dolů. Zahájením sestupu se úlohy ostatních šlapálistů do určité míry prohodily – přestali nám vadit sestupující, naopak vystupující začali překážet. Zpočátku to bylo docela nenápadné, avšak ve chvíli, kdy jsme sedlo mezi Velkým a Malým Rozsutcem nechali za sebou a dostali jsme se do kaňonu horních Janošíkových dier, byli ti protijdoucí „na odstřel“.
Nejtěžší zkouška trpělivosti však měla teprve přijít. Jelikož jsem (Jirka) celou cestu táhl na zádech stativ, rozhodl jsem se jej použít na zachycení rozmázlé vody. Tudíž jsem stativ postavil, připevnil a nastavil fotoaparát, zkomponoval (checht) obrázek a zapnul samospoušť (neměl jsem s sebou „drátěnku“) – v ten okamžik vlezl do záběru nějaký člověk, takže jsem foťák vypnul, počkal až dotyčný odejde a zapnul samospoušť (neměl jsem s sebou „drátěnku“) – v ten okamžik vlezl do záběru nějaký člověk, takže jsem foťák vypnul, počkal až dotyčný odejde a zapnul samospoušť (neměl jsem s sebou „drátěnku“) – v ten okamžik vlezl do záběru nějaký člověk, takže jsem foťák vypnul, počkal až dotyčný odejde a zapnul samospoušť… Na popáté se povedlo exponovat políčko filmu, jak to dopadlo viz níže. Ostatní, zřejmě pěknější zákoutí jsem již fotil „z ruky“, neboť na šaškování se stativem jsem neměl nervy – i tak se mi nepodařilo vždy trefit do mezery mezi lidma.
Přes všechny popisované těžkosti jsme se dostali vpodvečer dolů živí, celí a zdraví. Ve Štefanové jsme si dali docela dobrou večeři, pívo, kofolu a pito a zamířili (autem) k domovu.
Co říci zavěrem? Markétka si užila žebříčky, řetízky, kramličky, závratě atd.; já (Jirka) jsem si užil Markétky, jak si uživá žebříčky, řetízky, kramličky, závratě atd.; a všichni dohromady jsem si užili parádní výlet v nádherném kousku přírody.
<- Taky se tak těšíte? ... Arboretum Nový Dvůr u Opavy ->
