O objektivu Vivitar Series 1 70-210/3.5
9.03.08 · Jirka
Řada objektivů Series 1 ve své době patřila k tomu nejlepšímu mezi výrobci fotografické optiky. A zejména transfokátory o rozsahu 70–210 mm stály na vrcholu řady. Celkem se v tomto rozsahu vyrábělo pět generací objektivů, ale největší slávu pro svou optickou kvalitu, ale i kvalitu zpracování, dobyly první tři generace objektivů, které si Vivitar nechával vyrábět firmami Kiron, Tokina a Komine. Můj kousek byl vyroben firmou Tokina a patří tedy k druhé generaci těchto objektivů. Podle výrobního čísla se „narodil“ v 36. týdnu roku 1982.
Zpracování a konstrukce
První, čeho jsem si všiml, když se mi objektiv dostal do ruky, byla
robustní kovová konstrukce. Dnes už se objektivy, zejména běžnému
uživateli dostupné, takto nevyrábí. Bohužel. Vysoká světelnost objektivu
(clona 3,5 v celém rozsahu ohniskových vzdáleností) a jakákoliv
absence plastů (kromě pogumování zaostřovacího prstence) se projevují na
relativně vyšší hmotnosti objektivu, podle údajů výrobce je 710 g,
přesto se jedná o nejlehčí objektiv z prvních tří generací
objektivu. Filtrový závit má příjemných 62 mm. Na obrubě objektivu
je „magické“ slůvko Macro, což ale v tomto případě znamená
nejkratší zaostřitelnou vzdálenost cca 1,2 m, a poměr zvětšení jen
1:4. Veškerý chod ovládacích prvků je „sametový“, ať už
zaostřování a změna ohniskové vzdálenosti, nebo změna clony. Jedná se
o jednoprstencový zoom, kdy jediným pohyblivým prstencem na objektivu se
zaostřuje a jeho posunem dopředu či dozadu se mění ohnisková vzdálenost.
Jak už jsem se zmínil, ovládání je opravdu hladké, s čímž
souvisí, v součinnosti s jednoprstencovou konstrukcí,
i drobná slabina objektivu: v případě potřeby práce ze stativu
nelze mít fotoaparát příliš nakloněný, neboť prstenec sám svou vahou
má tendenci měnit ohniskovou vzdálenost. Jinak opravdu vše pracuje tak, jak
má.
Jakpak nám to kreslí
Nejsem z těch kteří fotí testovací obrazce a poté dlouhé
hodiny rozebírají, kterou čáru ještě započítat a kterou už ne…
Kdyby někdo měl zájem odkazuji na stránky Marka Robertse, kde
jsou uvedené hodnoty rozlišovací schopnosti objektivu a přenosu kontrastu.
Z vlastní zkušenosti tvrdím, že si na kvalitu obrázků, co se týče
ostrosti, opravdu nemohu stěžovat a pokládám ji za velice slušnou.
O trochu horší je to s podáním nezaostřených částí
obrazu (tzv. bokeh), které jsou „zvláštní“; mléčný samet pevné
„pentaxí padesátky jednasedm“ to opravdu není.
Největší slabinu objektivu ale vidím v chování
v protisvětle (zejména plošném), kdy se značně zhoršuje přenos
kontrastu objektivu a vzniká závoj – SMC vrstvy firmy Pentax objektiv,
bohužel, opět nemá. Nicméně za celou dobu, co objektiv vlastním, se mi
dařilo protisvětlu poměrně dobře vyhýbat. Celou situaci by zřejmě
vylepšila sluneční clona, jíž jsem si ale dosud nestihl pořídit.
Co říci závěrem
K objektivu mám maličko nostalgický vztah, neboť byl prvním
kouskem vůbec, který se mi podařilo vydražit na eBay. Přesto mohu
s klidným svědomím říci, že se jedná o velice povedený kus
skla a kovu, který může přinejmenším směle konkurovat současným zoomům
základní kategorie co se týče obrazových výsledků, zpracování a
konstrukce je ale někde úplně jinde…
...
